Válka se stromy – ukázka

Ukázka z mé poslední knihy Válka se stromy

Kapitola 5

„A kdepak je vlastně Janina?“ dosedl Ondřej ke stolu.
„Ále, znáš ji – psala, že nestíhá. Že jí není dobře, ať klidně začneme bez ní, že je tu za čtvrt hodinky…“ nalévala paní Nováková polévku do hlubokých talířů.
„Ukaž, já ti pomůžu,“ vstala Linda a začala polévky nosit na stůl.
„Známe ty Janiny čtvrthodinky – myslím, že večer ji tu máme jako na koni,“ zasmál se Ondřej.
„Ondro, nebuď takový!“
„Babí, já nechci mrkev!“ odsunul malý Honzík talíř.
„Já taky neci!“ zažvatlala Zuzanka a napodobila staršího bráchu.
„Mrkev je zdravá, ta vám břicha neprovrtá.“

„…přijatá bezpečnostní opatření se ukázala jako nedostatečná a zdá se, že první případ hlásí i Evropa.
Věděli jsme, že k tomu může dojít, a i když jsme učinili všechna myslitelná opatření, aby k tomu nedošlo, bohužel nyní čelíme této nové situaci. Zatím ještě nemohu potvrdit, jestli tento případ přímo souvisí s událostmi, kterých jsme svědky v Asii, ale můžu uklidnit veřejnost, že naši přední experti na problému již usilovně pracují…“

„Jarine, nemůžeš aspoň na oběd tu bednu vypnout?!“
„No, co tomu říkáš, Ondřeji?“ vstal pan Novák od stolu a pomalu se loudal do obýváku, aby televizi vypnul.
„Čemu?“
„Ty to nesleduješ?“
„Vždyť víš, že nemáme televizi, a internet je u nás tak špatnej, že sotva stáhnu poštu.“
„Ále, v Číně spadl na několik lidí strom a teď se zdá, že zabil i někoho tady u nás v Evropě…“
„Aha… no to u nás v lese taky jednou na chlapa spadl strom, ale to byl tehdy nalitej jako slíva,“ zasmál se Ondřej.
„Ondřeji, děti…“ podívala se na něho přísně Linda.
„Promiň…“ Ondřej omluvně pohladil své ženě ruku.
„Dědo, a co je to nalitej?“
„A všichni tam nosí přilby i ve městech,“ nedal se pan Novák.
„To je nějaká blbost, ne? Proč by nosili přilby ve městech?“
„Kdybych to neviděl na vlastní oči i tady u nás, tak tomu taky nikdy nevěřím. Máma si myslí, že je to jenom nějaká nová móda.“
„Mami, ta polívka je výborná a vy jezte, děti, nebo nebude polárkový dort.“
„To jsem ráda, že vám chutná, a vy si dejte aspoň trošku, nebo opravdu nebude zmrzlina,“ mrkla babička na děti, „a ty, Jarine, proč zase vstáváš od stolu? Chceš ještě pivo?“
„Ále, pivo pořád. Nechci! Slyším auto, myslím, že je tu Jana.“
„Já tedy nic neslyším.“
Pan Novák došel do předsíně a otevřel dveře.
„No vždyť to říkám,“ zavolal ke stolu, nazul si pantofle a šel otevřít branku, aby mohla Jana lépe zaparkovat.
„No já už jsem asi vážně hluchá.“
„Nic si z toho nedělej, mami, já taky nic neslyšel,“ chytil ji Ondřej za ruku.
„Táta měl vždycky uši jako rys,“ usmála se na syna.

Vstupní dveře se rozletěly.
„Tak je to tu! Teď to všechny agentury potvrdily! V Itálii mají prvního mrtvého! Já to věděla!“ vpadla do předsíně mladá žena nalepená na obrazovku telefonu.
Všechny pohledy od stolu se k ní obrátily a mlčky ji sledovaly.
„Ahoj, ségra…“ nevěnoval jí jako jediný pozornost Ondřej a klidně jedl dál.
Naprosté mlčení ostatních mu bylo ale trochu nápadné, tak také zvedl zrak a podíval se směrem ke dveřím.
„Jani…?“ vzmohla se na první slova paní Nováková.
Pan Novák, který se mezitím vynořil za jejími zády, jen pokrčil rameny a pomáhal dceři galantně z kabátu.
„Tady ale přestává veškerá legrace. Itálie! To není nějaká Čína, to je tu u nás hned. To už je přeci Unie – tohle nikdo nezastaví…“ mluvila spíš k sobě a stále hleděla do telefonu. Rychlým krokem došla do kuchyně, všechny na přivítanou nezúčastněně políbila a sedla si na prázdné místo u stolu.

„Tak co máme k jídlu?“
„Kdybys měla plavky, tak s tímhle můžeš fotit z fleku nějakej sexy kalendář,“ zasmál se srdečně Ondřej.
„Je ti dobře, Jani?“ podívala se paní Nováková starostlivě na dceru, která se zmateně rozhlížela, co se děje.
„No jasně, už začíná kopat,“ došlo to Janě, afektovaně se ušklíbla a pohladila si rostoucí bříško.
„Maminka myslí spíš tohle…“ poklepal si pan Novák na řídnoucí temeno. „Nechceš si to sundat?“
„Tati?! Jsem těhotná!“ upravila si dotčeně Jana zářivě žlutou přilbu na hlavě.
Telefon na stole pípnul, Jana po něm okamžitě nervózně skočila a četla zprávu. „Tak i Rakousko. No to je konec! Že já si nevzala i ty rukavice… Mami, ty bys ale mohla nějaké mít, ne? Půjčíš mi?“
„Co, rukavice?“
„No jasně – tedy jestli je sama nepotřebuješ…“ nervózně si poposedla.
„To víš, že se ti podívám… A ty budeš něco sázet, Jani?“
„Sázet? Proč sázet?“ podivila se upřímně dcera.
„…a kolik by sis dala knedlíků, Jani, než to vychladne?“ pokusila se opatrně paní Nováková.
„Mami! Jak teď můžeš mluvit o jídle! Vždyť je to v Rakousku! V Rakousku! To už je sousední stát! To je od nás jen pár stovek kilometrů. Copak ti to nedochází?!“
Všichni se po sobě mlčky podívali.

„Mamí, a proč má teta na hlavě tu pšilbu?“ zašišlala malá Zuzanka.
„Ségra, dobrý! To je nějakej hec z práce, že jo?“ zasmál se znovu Ondřej s plnou pusou, dal si do úst další sousto koprovky a podíval se po všech okolo stolu.
„Co na mě tak koukáte? To nevíte, co se na nás řítí?“
„Aspoň jeden, Janičko, a kousek masa, musíš přeci něco jít, už kvůli tomu malému,“ položila paní Nováková před dceru talíř s omáčkou.
„Mami! Nemáš radši ty rukavice?!“ obořila se na ni dcera.
„Ty je chceš teď?“
„No jasně! Vždyť vám to říkám! Je to přeci v Rakousku!“
Paní Nováková se ustaraně podívala na muže, který jen mlčky pokýval hlavou. Marie si tedy povzdychla a vydala se ke dveřím.

„Jani, maminka o tebe má jenom starost…“ snažil se pan Novák dceru chytit za ruku.
„Copak jste se tu všichni úplně zbláznili?!“ podívala se rozhořčeně po ostatních Jana. „Vám to vážně nedochází, co se děje?!“
„A co se děje, ségra?“
„Co se děje?“ zasmála se znovu afektovaně Jana. „Nic moc se neděje, jenom že stromy zabíjejí lidi, to se děje!“
„To myslíš, jak v Číně spadl na několik lidí strom a teď snad na někoho v Itálii?“
„Dvacet osm mrtvých! A teď s tím Rakouskem dokonce dvacet devět. To ti přijde málo?!“
„Na Zemi bude za chvilku osm miliard lidí, Jani… tak je jasné, že na pár z nich může spadnout strom. Je to statisticky dokonce dost pravděpodobné. Stejně jako se určitě denně na světě utopí spousta lidí ve vaně, nebo třeba spadne ze schodů…“ snažil se pan Novák o konejšivý tón.
„Jak to můžeš takhle bagatelizovat?!“ podívala se na něho dcera a stáhla ruku, kterou se pokoušel pohladit.

„Našla jsem jen tyhle špinavý. Byli jsme nakupovat, ale rukavice neměli,“ vracela se paní Nováková ke stolu.
„Vidíš, lidi vědí, co se bude dít. To nevadí, dej mi prosím aspoň tyhle.“
„Dobře, ségra, jen abych to pochopil. Ty se tedy bojíš toho, že na tebe spadne strom? Proto ta přilba?“
„Proboha, a ty snad ne? Vždyť přeci čekám to malé!“
„I tady uvnitř…?“ navázal pan Novák klidným hlasem a rozhlédl se po bytelném železobetonovém stropě.
„Tati?!“ rozhořčeně se na něho Jana otočila. „Od kdy ty rozumíš stromům?“
„No pár jsem jich na zahradě zasadil…“
„Možná zasadil, ale jsi přeci inženýr, tati. Nejsi vůbec kompetentní k tomu, aby ses vyjadřoval ke dřevinám anebo zpochybňoval to, co říkají odborníci!“
„Ale na to snad táta nepotřebuje být odborník, aby věděl, že je blbost, aby tady uvnitř domu na někoho spadl strom.“
„Takže chceš říct, že všechna ta média jako lžou?! A všude na světě? Proč by to dělala?“
„No to nevím, jestli lžou, ale prostě je hloupost, aby na někoho uvnitř spadl strom.“
„Mysli si, co chceš, brácha,“ ušklíbla se Jana a nasadila si zablácené rukavice a zkřížila vzdorovitě ruce na prsou.